O přízraku na Babihorce

O přízraku na Babihorce

 

O lese na Babihorce koluje v okolí Třeboce ještě jedna pověst. Kdysi, ještě za dob knížete pána, sloužíval ve zdejším revíru jako lesní hlídač Antonín Stříbrský. Byl to muž statné postavy, nebojácný a ve své službě svědomitý. Proto není divu, že ho fořmistr často posílal na hlídky proti pytlákům, kteří v knížecích lesích po nocích řádívali. Tak tomu bylo i onoho říjnového dne. Hlídač Stříbrský se teple oblékl, na hlavu narazil zelený klobouk, přes rameno zavěsil ručnici, do ruky vzal sukovici a poté, co se rozloučil se svojí ženou Kateřinou, která byla v té době v šestinedělí s devátým potomkem, vyrazil k lesu.

 

Žena za ním hleděla s obavami, měla zlou předtuchu, že se něco přihodí. Už mnohokrát se stalo, že pytláci hajného, nebo nočního hlídače napadli, některé z nich i postřelili, nebo zle potloukli. Obracela se na posteli a ne a ne usnout. Odbila jedenáctá před půlnocí a Kateřina stále nespala. Stále se jí v hlavě honily černé myšlenky. Nakonec vstala, oblékla se, a když se přesvědčila, že všechny děti spí, vydala se směrem k Babihorce za svým mužem. " Třeba tam leží někde zraněný a potřebuje pomoc. Ráno už by mohlo být pozdě," říkala si sama pro sebe a lucernou svítila do každého trní při cestě.

 

Už byla skoro uprostřed lesa, když uslyšela za sebou šramot. Otočila se, ale nikoho neviděla. Teď se ozvalo zašustění vlevo od cesty. Posvítila do těch míst, ale zase nic. Zato z křovisek napravo kdosi silně zafuněl. Matičce se roztřepala kolena, otočila se a pádila z Babihorky zpět do Třeboce. Funění měla stále za sebou. Najednou cosi velkého, těžkého skočilo kateřině na záda a povalilo jí to na zem. Než se vzpamatovala z úleku, přízrak zmizel v temnotách. Žena se těžce zvedla ze země a sotva se dovlíkla domů. Už začalo svítat, když ulehla do peřin.

 

Když se ráno vrátil Stříbrský z lesa, našel jí blouznící v horečkách. Nejprve jí vyčinil, že by mu nebyla proti pytlákům nic platná, a potom zavolal doktora. Tři týdny ležela Kateřina s horkou nemocí, dokonce jí slezly i vlasy z hlavy. Co to tehdy na ní v lese skočilo, to nikdo nikdy nezjistil. Od těch dob ale lidé raději v noci přes Babihorku nechodili.